Střelec Motejlek: One man show ekonomického investigativce

1.3.2010 | Petr Kočí

Nečte žádné noviny ani časopisy. Neví, co je HTML, RSS a Twitter. Neumí zmenšit fotku pro web. Přesto je ekonomický novinář Miroslav Motejlek komerčně nejúspěšnější český online žurnalista. Průkopník placeného internetového obsahu dobře ví, že bez zkušeností z tradičních médií, kde si třináct let buduje síť kontaktů, by sotva mohl mít tak úspěšný web.

Bloggerům se občas vyčítá, že parazitují na práci skutečných novinářů. S osobní stránkou Mirka Motejlka je to opačně: na informace ze zákulisí velkého byznysu, jež publikuje na adrese Motejlek.com, se odvolávají velká média v Česku i na Slovensku. Už pár týdnů po spuštění webu na podzim 2008 pronikl na titulní strany se zprávou, že slovenská společnost Tipos vyplácí potají českému miliardáři Radovanu Vítkovi dvě miliardy korun. „Slováci kvůli tomu narychlo změnili zákon. Miliardu a půl jsem jim zachránil. Tím jsem si na internetu udělal jméno,“ vzpomíná Motejlek ve své oblíbené kavárně Savoy nad pečeným králíkem na houbách s gratinovanou dýní.

„Čtenáři ekonomických titulů už nechtějí žádné další analýzy a lifestylové přílohy. Chtějí aktuální a spolehlivé informace, které jim mohou vydělat nebo ušetřit peníze.“ Většina textů na webu Motejlek.com je zdarma. Menší část mohou rozkliknout jen předplatitelé. Obchodní model se podobá tomu, který na webu úspěšně provozuje Wall Street Journal: na lehčí, atraktivní zprávy nalákat co nejvíc čtenářů a pak zkasírovat ty, kdo nutně potřebují znát podrobnosti či hlubší souvislosti (a mohou si to dovolit). „To jsem ani nevěděl, že to dělá Murdoch.

Dospěl jsem k tomu intuitivně,“ říká autor a vydavatel v jedné osobě. V lednu na jeho stránky zavítali návštěvníci z dvanácti tisíc unikátních adres. Ze statistiky také vyplývá, že na web už se připojili zvědavci ze 130 různých zemí: „Trinidad, Barbados, Panenské ostrovy, Maledivy, Bahamy, Panama, Belize... To taky vypovídá o struktuře čtenářů. Jsou to lidi, kteří na to mají, jezdí po světě a čtou si to.“

Sto čtenářů po 10 000 korunách

Roční předplatné stojí deset tisíc korun, dvakrát víc než u Hospodářských novin. Přesto má Mirek Motejlek za šestnáct měsíců provozu přes sto abonentů: finanční skupiny a banky, advokátní kanceláře, Lidové noviny či televizi Z1, některé z miliardářů, jejichž žebříček podle aktuální hodnoty nahromaděného majetku každý rok sestavuje, konzultanty, kteří pracují pro těžařské a energetické firmy... Mezi předplatiteli je i jeden student a Bezpečnostní informační služba. V lednu Motejlkovi přibýval nový platící čtenář každý druhý den. „Myslím, že už by mě to uživilo,“ říká. „Líbilo by se mi být svým vlastním pánem, to je asi sen každého.“ Přesto si zatím ponechává pracovní úvazek v Českém rozhlasu, kde vede sedmičlenný tým investigativních reportérů.

To dráždí Motejlkovy kritiky, nejvíce ty, jimž v některém ze svých textů „šlápl na kuří oko“. Jeho nadřízeným, Syndikátu novinářů i Radě Českého rozhlasu v poslední době poslali stížnosti na kousavého reportéra zástupci firem Sazka, Czech Coal a PPF. Jedna z výhrad je, že využívá informační náskok Českého rozhlasu k vlastnímu obohacení na webu. „Myslím, že Český rozhlas v tomto ohledu žádný náskok nevytváří. Drtivá většina mých čtenářů (webu Motejlek.com) ani neví, že v rozhlasu pracuju, a je to pro ně naprosto irelevantní. Naopak by mi možná vyčetli, proč tam ztrácím čas.“

O redakci nestojím

Obě role není možné úplně oddělit. Během celého dne, tedy i z kanceláře v rozhlasu, si telefonuje, esemeskuje, e-mailuje a skypuje se zdroji informací, které pak využívá pro články na web. Píše je ale až večer, doma a na vlastním počítači. A dušuje se, že informace od svých podřízených, rozhlasových reportérů, na webu nepoužívá. „Přes den si dělám poznámky na různé papírky. A večer, řekněme od sedmi, si sednu a trošku trpím, přemýšlím jak a co. Od devíti do dvanácti, někdy do dvou pak něco napíšu. Snažím se, aby tam každý den byly dva až tři nové články.“ Někdy pustí web k vodě a jede radši na hory nebo si jde zaběhat.

Za svou silnou stránku považuje Motejlek informace o akvizicích a fúzích: „Mám výhodu, že komukoli můžu poslat esemesku nebo mail a on mi odpoví. Mám zdroje ve všech finančních skupinách. I Petr Kellner byl prý překvapený, jak jsem se některé věci mohl dozvědět.“ S webem má nemalé plány: ačkoli mu po této stránce vůbec nerozumí, rád by jej technicky zdokonalil, aby se například lépe zobrazoval na mobilech, aby šlo předplatné hradit platební kartou nebo aby se jeho články dostaly výš v internetových vyhledávačích.

„Nechci ale budovat redakci. Nepotřebuji další autory, editora ani korektora. Moji čtenáři nestojí o to, aby tam toho bylo víc, aby tam byly obrázky... nechci dělat masový web, to mě opravdu nezajímá.“ Korektor by se ale občas hodil. Při množství textů, které produkuje, není v lidských silách ohlídat všechny překlepy a stylistické chyby.

Kluk, co vydělal miliardu

Nedávno získal Mirek Motejlek pro svůj projekt investora, který mu pomůže plány uskutečnit. „Už jsme se domluvili, ladíme detaily.“ Je to financiér od fochu: Ondřej Tomek, jeden ze zakladatelů portálu Centrum.cz. Českou internetovou dvojku před dvěma lety prodal americkému fondu Warburg Pincus těsně před tím, než se na její hodnotě stačila podepsat finanční krize. Se společníkem se rozdělili o (oficiálně nepotvrzených) 100 milionů eur. Od té doby se věnuje kratochvílím, jako jsou dálkové horské túry v Patagonii, námořní jachting a investice do nadějných internetových projektů, zejména na Balkáně.

„Pro mě by nebylo dobré spolupracovat například s nějakou finanční skupinou, byl bych vždy v nějakém podezření. Ale Ondřej Tomek žije po svém, není zapojený do žádných nátlakových, vlivových, lobbistických struktur. Je to prostě kluk, který vydělal na internetu miliardu. Takže mu taky rozumí,“ popisuje Motejlek přednosti obchodního partnera, o jehož námořních dobrodružstvích na svém webu podrobně informuje. Podle posledních zpráv webu Motejlek.com vyplouvá Tomek tento týden z ostrova Trinidad přes Curracao do Kolumbie.

Co si myslí o Motejlkovi americký novinář Erik Best, který v Praze vydává webový bulletin se zprávami z byznysu a politiky? „Vážím si ho. Hodnota Motejlkových zpráv se nejlépe pozná v tom, že řadu jeho informací ostatní média raději nepřebírají, protože se bojí problémů.“

Tomkovy peníze a znalosti by se měly na Motejlkově webu, po technické stránce stále ne plně profesionálním, projevit do konce roku. „Pokud to definitivně odstartujeme, dá mi to větší svobodu. Pak bych se případně mohl naplno věnovat webu“ (a opustit zaměstnání v rozhlasu). Ač sepisuje po večerech a sám, považuje svoji stránku Motejlek.com za přímou konkurenci mnohem početnějších ekonomických rubrik českých deníků. A kolegy v nich tedy opravdu nešetří: „Deník Dnes dělá byznys málo. Lidovky mají pod hlavičkou Byznys sice osm stran, ale nepíšou o něm. Nenajdete tam totiž původní informace.“ A o mnoho lépe na tom podle Motejlka nejsou ani Hospodářské noviny.

Novináři, chtějte pořádné platy!

Nečte žádné noviny ani časopisy, nesleduje ani zpravodajství ČTK. Za přetrvávající problém českých médií považuje nedostatek kritického myšlení a „hromady nekonkrétního balastu“. Na vině je podle něj hlavně neschopnost zdejších novinářů vybojovat si vyšší platy a lepší společenské postavení. „To je obrovský rozdíl proti Polsku, kde když je někdo novinář ve velkém médiu, tak je to naprosto prestižní, a ti lidé mají opravdu velké platy. U nás jsou platy novinářů hanebné.

Vydavatelé počítají s tím, že lidé tady nejsou zvyklí se jim postavit a bojovat za to. A tak pořád dokola nabírají lidi z ulice. Výsledek pak vypadá strašidelně.“ Plat reportéra v solidním celostátním médiu by podle něj měl být alespoň trojnásobek průměrné mzdy, tedy 60 až 70 tisíc korun. Ve skutečnosti dnes mnozí - až na výborně placené hvězdy oboru - pracují za polovic.

„Noviny musím číst jen v pátek ráno, kdy mám v práci hodnocení tisku,“ shrnuje svůj vztah k tištěným médiím, „a je to pro mě nepředstavitelné utrpení.“ V posledních letech začal víc jezdit pražskou hromadnou dopravou a v ní si krátí dlouhou chvíli čtením knih. Na setkání se Strategií si přinesl pod paží Děti půlnoci od nejoblíbenějšího autora Salmana Rushdieho. „Mám jenom internet. A hodně chodím a mluvím s lidmi,“ říká o svých informačních zdrojích. Totéž radí adeptům novinářského řemesla: „Nestudujte žurnalistiku. Běhejte, makejte na sobě, choďte po trhu, sbírejte informace, komunikujte s lidmi z oboru, o kterém píšete.“

Proč se vytočil Kellner?

Svou síť kontaktů si budoval postupně od roku 1997, kdy nastoupil jako redaktor do Lidových novin. Před tím vystudoval rodák z Haratic („Jsem ze sedlácké rodiny.“) politickou ekonomii na Karlově univerzitě. Krátce po škole se svým čínským spolubydlícím z vysokoškolských kolejí dovážel textil z Asie. Poté nastoupil jako finanční ředitel výrobce mrazírenských návěsů. Nebavilo ho to. „Dělat finančního ředitele firmy, která nemá úvěry, je asi tak deset minut práce na den.“ Když pak potkal dalšího svého spolužáka, tehdejšího vedoucího ekonomiky v LN Radka Adamce, řekl mu, že jeho rubrika nestojí za nic. „Nabídl mi, ať si to jdu zkusit. Tak jsem to zkusil a už jsem u toho zůstal.“ V roce 2000 pak přešel na stejnou pozici v časopisu Týden.

Opustil ho až na podzim 2008 a s vydavatelem Sebastianem Pawlowskim se nerozešel v dobrém. Kvůli jeho článkům podal na časopis žalobu o 100 milionů korun velkopodnikatel Karel Komárek, na Motejlka si stěžovali i Zdeněk Bakala či Petr Kellner, o kterém mimo jiné napsal, že péruje personál ve vlastním letadle za to, že voda je moc studená, džus není dost pomerančový a na sedadle je vlas. „PPF pak dělala nějaké obstrukce kolem Národní (Pawlowského stavby Copa Centra). Když jsem odešel, obstrukce skončily. Do očí mi ale vydavatel nic neřekl.“

Spolupracuju s PR. A co má být?

Osm dní poté, co opustil redakci Týdne, si redaktor zvyklý každý den psát sedl k internetu a zadal do Googlu dotaz: Jak si udělat internetové stránky? Už toho večera měl díky systému Webnode hotovou jejich první verzi. „Říkal jsem si, že by nebylo špatné si jen tak občas něco napsat, když už mám informace.“ Jejich původci se od něj po odchodu ze známého časopisu neodvrátili. „Ani jeden zdroj mě neopustil. Zaznamenal jsem změnu jen v tom, že z jejich pohledu jsem důvěryhodnější.“

Prodej inzerce a provozní věci kolem webu mu zajišťuje kancelář jeho někdejšího kolegy Michala Uryče-Gazdy (viz Strategie 18. 1. 2010). V západních zemích by dravý ekonomický novinář tak těsné sepětí s PR agenturou stěží obhájil. „To je mi ukradené,“ odráží připomínky Motejlek. „Michal je můj kamarád. Nereferuju vůbec o jeho klientech, ani nevím, jaké má klienty.“ Také v byznysu a v politice rozděluje lidi na čestné a na ty, kterým se příliš věřit nedá. „Obecně mě politici nezajímají, považuji je za onuce velkého byznysu,“ říká. Martin Bursík je podle něj poslední solidní vrcholný politik. „Jestli ani on není čestný, tak už jsme fakt úplně v řiti.“

Z velkých obchodníků si váží Andreje Babiše, vlastníka Agrofertu. „Nesnaží se schovávat za složitými vlastnickými strukturami a je to tvůrce hodnot.“ Není ale nebezpečné lidi, o kterých píše, podobně škatulkovat? „Jasně, jsem trochu střelec. Je to moje cesta. Tak jsem si to vybral, tak to chci dělat. Ano, mám na někoho daný názor, ale ten názor nevznikl sám od sebe. Mně prostě vadí lidi, kteří zničili firmy, které tady byly sto let. A já to o nich vždycky napíšu. Nebo když majitel přivede firmu do situace, že po ní zbude pět miliard dluhů a pak si většinu těch dluhů sám za babku koupí. To prostě není normální,“ rozhořčuje se. „To se mi nelíbí a budu o tom psát.“